Na vodní lázni není nic nezvyklého, většina kuchařů a cukrářů ji běžně používá, třeba k rozpuštění čokolády nebo k přípravě citronového krému lemon curd. Mnohem zajímavější je ale příběh, který se pojí s jejím vznikem. Budeme vám dnes vyprávět o jedné ženě, která svými vynálezy usnadnila práci alchymistům i kuchařům.
První alchymistka
Kdysi dávno (kolem roku 200) žila jedna žena jménem Marie. Podepisovala se jako Marie Hebrejka, sestra Mojžíšova, podle vědců je však vyloučeno, že by se skutečně jednalo o sestru této biblické postavy. Co je ale jisté, jedná se o vůbec první doloženou osobu, která se věnovala alchymii. A byla v ní skutečně dobrá, dokázala se zařadit mezi 52 vědců, kteří podle statistika Al-Nadima dokázali připravit práškový oxid železitý, oblíbený malířský pigment červené barvy. To ale není vše, co Marie zvládala.
Skvělé vynálezy
Marie Židovka výrazně zdokonalila několik přístrojů, které se používaly v alchymistických dílnách. Jedním z nich je alembik, starověké destilační zařízení. Alembik se skládal ze dvou nádob, menší a větší, které byly propojeny trubicí. Marie větší nádobu propojila rovnou se třemi menšími, a tak vznikl tribikos. Ten se používal k přípravě alchymických substancí, ale také k výrobě alkoholických nápojů.
Miriam, jak se Marii také někdy říká, vymyslela i dávného předchůdce papiňáku. Takzvaný kerotakis byl velký měděný kotel, který byl hermeticky uzavřen, takže uvnitř bylo vakuum. Marie se při jeho výrobě údajně inspirovala vznikem zlata v přírodě. Při sestrojování myslela i na odvod páry, která byla v některých případech kýženým výsledkem. Kerotakis se tedy nepoužíval k rychlému vaření pokrmů, nýbrž k ohřívání chemických látek a k sublimaci. Princip, na němž pracoval, byl ale tentýž jako u tlakových hrnců, jaké máme dnes.
Balneum Mariae
A nyní se dostáváme ke zmiňované vodní lázni. V mnoha jazycích dodnes název pro vodní lázeň odkazuje k Marii Hebrejce, příkladem může být angličtina a francouzština (baine-marie), španělština (baño María) nebo latina (balneum Mariae). Miriam hledala způsob, jak zajistit pomalý a dobře kontrolovatelný ohřev látek, který vyžadovaly například těkavé a aromatické látky. Nejdříve vzala velkou nádobu, kterou naplnila pískem, do ní vložila menší nádobu s látkou a velkou nádobu začala zahřívat. Později zjistila, že lépe než písek funguje obyčejná voda. Přístroj to byl vcelku jednoduchý, ale pracoval bezchybně.
Vodní lázeň dnes
Asi je vám jasné, že Mariina lázeň tak, jak ji alchymistka vymyslela, se vzhledem mírně lišila od té, kterou používáme dnes. Původní přístroj měl podobu širokého válce, v němž byla malá kulovitá nádoba s trubičkami vedoucími nahoru a dolů. My si v kuchyni sestavujeme vodní lázeň umístěním kastrůlku nebo misky do hrnce s vodou. Oběma způsoby se dosahuje pozvolného ohřevu, který navíc nikdy nepřekročí 100°C, tedy bod varu vody. Díky tomu se vám čokoláda nepřipálí a zkrystalizovaný med rozpustíte šetrně, bez ztrát na zdraví prospěšných látkách. Vodní lázeň je také nezbytná k přípravě některých omáček a krémů. V dnešní době existují i speciální nádoby, které vám ohřev prostřednictvím vody usnadní. Marie Židovka by jistě měla radost.
